PATNÁCTIÚTERKOVÁ POBOŽNOST KE SVATÉMU OTCI DOMINIKOVI

Pobožnost k svatému Dominiku (takzvaná patnáctiúterková)

Pobožnost patnácti úterků ke cti a chvále sv. Dominika skládá se z řady duchovních cvičení v čas patnácti po sobě bezprostředně následujících úterků ke cti a chvále sv. Dominika a patnácti tajemství sv. růžence. Důvody ale, které nás mají pohnouti k velké důvěře k sv. Otci Dominiku a k vykonání této pobožnosti, jsou rozličné. Známo jest totiž, že tento veliký služebník Boží od Boha byl světu darován ku spasení nesčíslných duší, jež svým kázáním, Duchem sv. prodchnutým, a neúnavnou horlivostí v udělování sv. svátostí pro nebe získal; proto o něm též církev svatá praví, že jest magnus animarum œconomus, veliký hospodář duší. Slynul vždy ohnivou horlivostí pro spásu duší nesmrtelných a podstoupil nevýslovné útrapy, namáhání a úsilí, aby jich získal pro nebe. Jeho přímluva jest velmi mocná a nikdy jí Pán Bůh neoslyšel.

Umíraje, přislíbil nám světec tento ještě na konci života svého, že nám po své smrti více bude pomáhati a přispívati než v životě svém. A jak věrně slib svůj splnil, dokazují všichni ti, kteří moc přímluvy jeho zkusili.

Po blahoslavené smrti sv. Dominika (r. 1221) přicházeli věřící k jeho hrobu, aby jeho přímluvou nějakou potřebnou milost od Boha sobě vyprosili. Někteří modlili se klečíce na jeho hrobě, jiní dali mše sv. sloužiti, neb rozžali svíčky k poctě jeho, neb přistupovali v úterý k sv. přijímání ke cti a chvále sv. Dominika, Otce našeho. Že ale právě úterek byl ustanoven k pobožnosti této, toho příčina jest následující: V úterý v týdnu svatodušním r. 1233 vydal sv. Otec Řehoř IX. rozkaz, aby vzácné ostatky, t. j. tělo sv. Dominika slavnostně bylo vyzdviženo. Když rakev, v níž tělo sv. leželo, v přítomnosti arcibiskupa z Ravenny a mnoha jiných biskupů a nesčíslného množství lidu byla otevřena, rozšířila se nebeská vůně a naplnila celý kostel. Taktéž staly se mnohé zázraky, které tak dojaly všecky přítomné, že mnozí z nich slíbili raději umříti, než těžkého hříchu se dopustiti. Lid se jenjen hrnul do kláštera v Bologni, neboť každý chtěl viděti převzácné tělo sv. Dominika, takže synové sv. Dominika, chtějíce uspokojiti touhu zbožného lidu, nuceni byli následující úterý tělo sv. Dominika opětně vystaviti. Od toho času zamiloval sobě zbožný lid den ten a počal zvláště úterý ke cti a chvále sv. Dominika slaviti a světiti.

Pobožnost však patnácti úterků ke cti a chvále sv. Dominika vyvinula se teprve r. 1631 a sice následovně: V městě Florencii panoval veliký a strašný mor, jemuž nebylo lze nikterak se ubrániti, neboť všechny prostředky, jichž se užívalo, minuly se výsledkem.

Tu napomínal kněz řádu sv. Dominika, P. Mich. Angelus Pruni lid kázáním, aby když tělesné prostředky nic nepomáhají, k duchovním prostředkům své útočiště bral, a takto hněv Boží od sebe odvrátiti se snažil.

Zvlášť v jednom dojímavém kázaní radil jim, aby si vyvolili sv. Dominika přímluvčím u Boha, a aby za tou příčinou po 15 úterků, které ještě k svátku sv. Dominika zbývaly, k sv. zpovědi a k sv. přijímání přistupovali, a mimo to i jiné dobré skutky, totiž půst, almužnu a modlitbu konali.

Slova horlivého kazatele líbila se lidu, vznešeným i prostým, bohatým i chudým a v těchto 15 týdnech činilo město Florencie pokání jako druhdy Ninive. Po všechny dny byl velký kostel u sv. Marie Novelle přeplněn lidem, jenž u nohou sv. Otce Dominika nábožně se modlil, o přímluvu ve své tísni jej žádaje. Po všech 15 úterků přistupovalo veliké množství lidu k sv. zpovědi a k sv. přijímání. S městem stala se úplná změna, všichni dali se na pokání, zřekli se hříšného života, polepšili se a brzy na to pro veliké zásluhy a mocnou přímluvu sv. Dominika byl hněv Boží usmířen a mor úplně zanikl.

Přímluvou sv. Dominika obdržíme nejen časné milosti, nýbrž co více jest, milosti pro duši; neboť mnozí konajíce tuto pobožnost vyznali, že nade vše očekávání byli od Boha omilostněni, cítíce velkou zášť proti každému hříchu a velikou lásku ke ctnosti v srdci svém; mezi manžely pominuly nepokoj a neláska, neposlušné a rozpustilé děti se polepšily, když rodiče jejich tuto pobožnost konali, zatvrzelí a navyklí hříšníci dali se na pokání, nově se kající byli v dobrém a ve ctnosti upevněni a mnoho jiných nesčíslných milostí měli lidé ku poděkování této pobožnosti.

Pobožnost patnácti úterků, jako i všecky jiné pobožnosti kladou totiž největší váhu na svátost pokání a nejsv. Svátost oltářní. A kdo by nevěděl, že tyto dvě svátosti jsou nejsvětější a nejužitečnější části našeho sv. náboženství. Církev Duchem sv. řízená uznala za dobrou tuto pobožnost patnácti úterků ke cti a chvále sv. Dominika a mnozí papežové odpustky udělili všem, kteří ji konají. První papež, který tuto pobožnost potvrdil a odpustky věřícím za ni udělil, byl Innocenc X. Následník jeho, Alexander VII., pak Klement IX., Klement X., Innocenc XI. udělili 100 dní odpustků na každý z těchto patnácti úterků všem pobožnost tuto vykonávajícím. Dále papež Pius VII. udělil bullou „Ad agendum“ 16. února 1808 všem věřícím pobožnost patnácti úterků ke cti a slávě sv. Dominika konajícím, plnomocných odpustků na jeden z těchto patnácti úterků a v jiné ostatní pokaždé 100 dní odpustků. (Podmínky k dosažení těchto plnomocných odpustků jsou sv. zpověď a sv. přijímání, navštívení dominikánského kostela a obyčejná modlitba odpustková.)

Pobožnost tato může se kdykoli v roce konati, ale nejvhodnější k tomu čas jest ten, který bezprostředně před svátkem sv. Dominika předchází.

(Zdroj: Pobožnost k sv. Dominiku tak zvaná patnáctiúterková, Laické sdružení sv. Dominika Panny Marie Růžencové, Plzeň 2001)

Vitrage Vidění svatého Dominika, Zakladatele Řádu bratří Kazatelů